Jdi na obsah Jdi na menu

Svátek Sv. Mikuláše - 1.část

 

Blíží se k nám svátek Sv. Mikuláše.  Je jedním ze svátků, jenž se v České tradici uchoval až do dnešní doby. Tento křesťanský svátek slaví stále i ateisti, jichž je v Čechách oproti jiným zemím hodně. Možná právě proto se u nás vytratil jeho původní duchovní záměr, tedy to, proč jej slavíme.

 

  • Napadlo Vás někdy zapřemýšlet nad tím, proč se vlastně tento svátek slaví, o jeho duchovní podstatě?
  • Napadlo Vás někdy, že způsob, jakým je většinou vykonáván, může v dětech snadno způsobovat traumata?
  • I psychologové mluví o tom, že po Mikuláši se výrazně znásobují návštěvy rodičů s dětmi v poradnách s nočním pomočováním, úzkostmi?
  • Co vlastně znamená duchovní obraz Mikuláše?
  • Jak jej můžeme uchopit, aby dítěti přinášel svoji původní kvalitu a byl zdravou duchovní potravou pro jeho duši?
  • Co jako rodič, mohu udělat pro to, abych mohl pomoct opět navrátit do společnosti zdravé ctnosti lidství?

 

Pro mě byl v dětství Mikuláš vždy spojen s podivným strachem, rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsem se těšila na nadílku a na druhou jsem vůbec nechápala, o co tady vlastně jde. V době kdy jsem dostávala nadílku, jsem byla celkem hodné dítko. Zato můj starší bratr byl dost velký sígr. Prostě normální kluk z vesnice. Moc si toho z raného dětství nepamatuji, jeden obraz mi v hlavě i srdci zůstal. Můj vyděšený starší bráška schovávající se před čertem pod mojí postýlkou. Jak utíká před jeho metlou a snaží se dostat na místo, kde by ho nevyšťoural ven. Je mi 46 let a stále si pamatuji jeho vyděšený obličej a bezmoc z toho, kam se schovat.

Co nebylo tehdy normální, tak byli Mikulášové, jenž v naší obci několik let nosívali nadílku. Jediné, co z archetypu Mikuláše, majestátního, moudrého kmeta splňovali, byla vysoká, statná, majestátní postava. A tím to končilo. Čerti a Mikulášové byli povětšinou mladí vojáci, kteří rádi využili možnost mít volno z kasárna a rychle se opít. Děti, co pustili rodiče ven, pobíhali po obci, škádlili je a mnohdy si odnesli pořádné modřiny od velkých, těžkých, čertovských řetězů. Nejhorší Mikuláš byl ten, co měl kožich se zrzavými fleky. Byl fakticky zlý. Doma v rodinách se vojáci drželi, zato venku se značně spouštěli. A to tak moc, že se jedno dítě tak bálo, že Mikuláši zapálilo fousy. Hustý, co? A rodiče namísto toho, aby byli svým dětem oporou, tak jim každému při odchodu nalili panáka. Jako o velikonocích. Jediný hodný Mikuláš, co mi utkvěl v hlavě, byl tatínek kamarádky, který nám přinesl nadílku do školky. Obraz tohoto vlídného, majestátního kmeta, ve mne naštěstí zůstal také.

A kde že jsem to vyrůstala, že se tam děli takovéto věci? Severozápadní Sudety. Obec v hnědouhelné sokolovské pánvi, kam přišli lidé nejrůznějších sociálních vrstev za prací, tedy lidé bez úcty k tomuto místu, bez kořenů. A malá část původních obyvatel česko-německých rodin s bolavou minulostí. Vždycky jsem to tam vnímala jako hodně divné místo. Teď, když tuto vzpomínku sepisuji si díky svému bádání nad dětskou duší a možnými způsoby uchopování rituálů uvědomuji, co dalšího v mém rodišti způsobovalo tu rozšiřující se zlobu, vulgárnost a agresivitu dětí a jen mi toto uvědomění opět potvrzuje, jak důležité je, jaké obrazy a archetypy dětem předáváme, čím jejich duše sytíme.

 

A jak to tedy s těmi opravdovými, pravdivými obrazy Mikuláše, Anděla a čerta je?

 

  • Čert je zástupcem žalujícího. Toho, co vyzrazuje hříchy a nekalé skutky.

 

Jeho úkolem je, stát v pozadí a čekat na to, až ho Mikuláš vyzve k tomu, aby předal nadílku. Ve starých legendách se mluví o tom, že nejprve měl Mikuláš jako svého pomocníka jen čerta. Původně byl k němu poslán, aby Mikuláše svedl z jeho dobroty na scestí a místo toho se čert vedle Mikuláše proměnil a prosil jej, aby mu mohl sloužit a slíbil, že ho bude ve všem poslouchat. Mikuláš svolil a čertovi se u něj zalíbilo. Takový div způsobila láska, že i čert, který činil doposud jen zlé skutky, chtěl nyní sloužit dobru. Ale svůj zevnějšek změnit nemohl. Zůstal huňatý, černý a nevzhledný…..

 

  • Láskyplný anděl „přebíjí“ tyto činy skutky dobrými, čistými. 

(V dnešní době už je zvykem, že předává nadílku anděl.)

 

  • A Mikuláš stojí mezi nimi se svojí otevřenou Akášickou zlatou knihou. Pozorně poslouchá čerta a anděla, dívá se dítěti do očí. V těch Mikulášových a jeho tváři se zračí: „tak je to…… a co ty k tomu řekneš?“  

Co se asi právě odehrává v duši dítěte?

 

 

Zde Vám předkládám jedno z možných uchopení průběhu návštěvy Mikuláše u Vás doma.

 

  •  Jak by měl vypadat Mikuláš, aby byl důvěryhodný, pravdivý a ten, který oblaží a posílí zdravý vývoj dítěte?
  •  Má působit moudře a majestátně.

 

Tedy vysoký, statný, moudrý kmet. Nestačí mít jen vzletný duchovní pohled. Důležitá je také uzemněnost. Osobně preferuji staršího muže. Zajímá Vás proč? Přirozená moudrost přichází s věkem.  Starší, životem ošlehaný muž už umí být laskavý, citlivý, zároveň uvnitř sebe pevný. Nemá potřebu ukazovat své ego jako v mládí, hrát bezduché divadlo. Pro pravdivý obraz Mikuláše je důležité umění být plně přítomný a tzv. držet prostor. Toto je něco, co lze u mladíků těžko pohledat. Být bez nejistoty, obav, strachů, v pevnosti a moudrosti. Vím, i mezi mladšími také existují a malou hrstku jich toto splňující, znám.

 

A čemu se určitě vyhnout?

 

Mikulášským besídkám.

A to i slavení Mikuláše třeba jen s partou přátel a jejich dětmi. Proč? 

  • Návštěva Mikuláše je velmi intimní záležitost.
  • Dítě se ocitá před Mikulášem vnitřně nahé, odhalené.
  • Je si vědomo toho, že Mikuláš a jeho pomocníci vědí, co vše a kdy komu provedlo, kde jsou jeho slabiny.

 

Co vy, dospěláci?

Bylo by Vám příjemné stát takto odhalen před skupinou svých kolegů v práci s vědomím toho, že teď všichni slyší o Vašich skutcích? A ještě k tomu přednést báseň, zazpívat?

 

Vzpomínky mého 15ti letého syna na Mikuláše v jeho dětství.

Před pár dny jsem si povídala s Bonifácem o jeho vzpomínkách na Mikuláše. Obrazy, které v něm zůstaly, mne jako matku potěšily na duši. Podělím se s Vámi o ně.

Bonifác vypráví:

„Blíží se večer a já jsem napjatý. Vím, že by měl přijít Mikuláš s čertem a Andělem. Ne vždy jej však uslyšíme, že přišel a najdeme za dveřmi punčochy s nadílkou. Je lepší dokázat být potichu, abychom uslyšeli cinkání a chrastění řetězu. To je znamení, že Mikuláš přichází. Někdy se stalo, že jsme je neslyšely a nadílku pak našli za dvěřmi. S počátkem Adventu jsi nám začala číst knihu o malém chlapci Mikuláši, který byl od mala velmi laskavý. Ve školce nám ji tety také četly.

Byl z rodiny bohatého kupce a neměl si s kým hrát. Rád pozoroval chudé děti, jak si hrají. Moc si přál spřátelit se s jedním chlapcem, myslím, že se jmenoval Hugo (Jmenoval se Piko). I přesto, že se maminka na Mikuláše zlobila, že chodil mezi chudé, Mikuláš se nenechal odradit. U Pika nejdříve vzbuzoval nedůvěru. Proč by se měl bohatý kluk zajímat o chudého. K přátelství jim pomohl pomeranč, který Mikuláš přinesl Pikovi jako dárek. Pro Pika byl pomeranč velikou vzácností (proto se dodnes dává do Mikulášské nadílky pomeranč). Chlapci spolu o něco později začali jezdit po městě s vozíkem, ve kterém měli pomeranče a jiné ovoce od Mikulášova otce kupce a obdarovávali chudé. (Celý příběh v jeho správnosti si můžete přečíst v knize Svatý Mikuláš od Jakoba Streita nakladatelství Fabula.)

A ty jsi nám ještě tak dva dny před Mikulášem vyprávěla příběh o Mikuláši a čertovi. Tak jsem poznal, že brzy k nám přijde domů.  Byl o tom, jak se čert vedle Mikuláše stal hodným a pomáhal mu vyhledávat lidi, kteří se dostali do nějakého neštěstí. Jak v noci hodil netěsnícím oknem do chalupy zchudlého otce s třemi dcerami, kterým hrozilo, že budou muset sehnat peníze hříchem, pytel se zlaťáky a probuzená dívka jen zahlédla Mikulášův plášť a jeho majestátní postavu, jak se ztrácí v dálce na bělavě zasněžené pláni. A vždy jsi ho vyprávěla před tím, než měl přijít Mikuláš k nám domů. Tím si nás asi připravovala na jeho návštěvu.

A pak jsme zaslechli cinkání. Doma bylo šero, svítili jen svíčky a světlo v chodbě. Otevřela jsi dveře a pozvala Mikuláše k nám domů. My děti jsme seděly vedle sebe a ty jsi byla vždy s námi. Mikuláš byl někdy majestátní a vážný, takový, jaký by měl opravdický Mikuláš být.  A někdy bylo vidět, že je mladý a celkem nervozní. To už nebylo takový opravdový, ale i tak jsem byl rád, že Mikuláš přišel. Mikuláš četl z velké zlaté knihy o našich skutkách. Nejdřív říkal ty horší a pak ty dobré. Jo a co bylo důležité. Vždy nás za ty dobré pochválil. Těch bylo vždycky o něco víc než těch špatných. A taky nám říkal, že nás po celý rok sledoval a opět nás bude sledovat, jak si počínáme. A že má v nás důvěru, že to, co se nám nepovedlo, přes rok napravíme. A vyzval čerta nebo anděla, aby nám předali nadílku. Když začal čert vykukující za Mikulášem být neklidný a chtěl nás postrašit, Mikuláš ho hned zklidňoval.

Nadílka byla dlouhatánská punčocha. Byl v ní vždycky pomeranč. Nějaké ořechy, křížaly, jablka, mrkev, dvě- tři mandarinky, perníčky, brambory a uhlí. Uhlí nás bavilo. Dalo se sním kreslit i po chodníku. A ještě tam byla postava Mikuláše nebo čerta z perníku nebo kvalitní čokolády. A kokos. Jednou tátu napadlo rozbít kokos naběračkou a pak jsme si neměli čím nandat polívku. Kokos zůstal celý a musel se rozbít něčím jiným. A pak Fredy vyrobil naběračku z toho kokosu a už jsme nemuseli nabírat polívku hrnkem. 

 

Mám pro Vás dárek

 

Pokud byste chtěli i Vy vyprávět svým dětem tento příběh, ráda Vám jej pošlu. Stačí mi napsat zprávu s předmětem Mikuláš na mou mejlovou adresu lianalatka@email.cz

 

Tyto stránky mi jinou možnost, jak Vám poslat příběh neumožňují.