Jdi na obsah Jdi na menu

Rituály v každodenním životě

 

Proč považuji rituály jako každodenní součást života za tak důležité?
Jak by měl být rituál uchopený, aby se stal zdravou výživou pro naše těla a duši?
Jak běžnou činnost proměnit v poutavé a vyživující?
 
Rituál začíná i končí v Srdci. 
Pečuje o naši duši a tělo. 
Skrze rituál umíme snáze vstoupit do svého vnitřního chrámu. 
Opečováme tím sami sebe a zároveň skrze vlastní opečování se, dokážeme opečovávat naše okolí, aniž bychom se o to museli nějak výrazně snažit. Děje se to pak přirozeně samo od sebe.
 
Rituál v této podobě vnímám jako možnou, opakující se činnost. Dříve jsem žila v přesvědčení, že rituál je něco výjimečného, co se do života zařazuje jen občas, pro nějaký důležitý životní předěl. Jako velmi specifickou činnost, která v sobě nese velkou spiritualitu, duchovní tradici národa, prvek šamanismu.
Jednoho dne mi v průběhu Mysterijní školy, když se probíraly duchovní rituály, došlo, že můj pracovní den ve školce je jeden velký rituál. Tedy rozuměno, že do průběhu dne jsou zavedeny určité činnosti, které jsou-li vedeny formou rituálu, nám mohou zcela proměnit běžný den. Další, pro mne důležitý rozměr mají v tom, že nám vyživují duši. 
 
Jak toho dosáhnout, aby se z běžné činnosti stalo něco víc? 
Něco, co nás tak vnitřně naplní, že to bude pro tělo velmi ozdravující? 
 
Co se děje s dospělým, když k určité (dané) činnosti s dětmi přistupuje jako k rituálu? 
Vstupuje do kontaktu sám se sebou. Zároveň je v duchovním napojení a i ve hmotě, tedy v uzemnění. V uzemnění proto, že práce s dětmi vyžaduje stále plnou, bdělou přítomnost. Pokud si byť jen myšlenkou „odlítnu“ někam mimo přítomné dění, děti to hned zaregistrují a mají potřebu nás vrátit do plné přítomnosti. Mnozí to pak nazývají zlobením. 
 
A jak je to vlastně s tzv. zlobením? Malé dítě nezlobí. Malé dítě si hraje. Někdy je jeho hra pro nás dospělé nepochopitelná, za naše hranice. Kdo má děti, tak se určitě alespoň někdy setkal s tím, že přišel do původně uklizené kuchyně a nemohl ji poznat. Ale o tom někdy jindy. Vraťme se k rituálům.
 
Vědomě jsem se s rituály začala potkávat před 19ti lety, když můj prvorozený nastoupil do waldorfské školky. Ve WMŠ jsou rituály plnou součástí průběhu dne a roku. V průběhu roku formou slavností (např. Michaelská, Martinská, Adventní spirála…..). Během dne např. specifickým průběhem při stolování, kde se rozsvěcuje světélko, přeje nádhernou průpovědí před jídlem i po něm. Pohádku provází také kouzelný světélka svit a hra na pentatonickou zvonkohru a mnohé další. 
 
Během mého rodičovství a profesní praxe jsem si čím dál víc uvědomovala jak důležité a nápomocné nám vědomě uchopené rituály v každodenním životě mohou být. To největší uvědomění mi přišlo   při práci s dětmi v lesní školce. Po roce mého působení tam, jako asistent, jsem následující rok přebrala jinou skupinu jako hlavní pedagog a asistentka přišla zcela nová, bez školkové praxe. Vést tuto skupinku se brzy ukázalo jako velká výzva. Ve waldorfské školce, kterou navštěvovaly mé děti, jsem vídala harmonii, klid, mnohdy až velké posvátno. U nás to byla často parta "nezkrotných divochů". Plnit určité cíle a nároky, jenž byly na nás, jako průvodce kladeny konceptem školky, vedením, rodiči a námi průvodci, bylo často nemožné. A já začala bádat nad tím, jak to, že ve waldorfské školce děti přirozeně spolupracují a u nás ne. Postupně jsem přicházela na funkční praktiky. Mnohdy mi chodily formou vhledů. Docházela jsem k vědomí důležitosti zdravých hranic (raději nazývám hranice rovnováhou), dodržování nastavených pravidel, důslednosti a rituálů. 
 
Rituály se ukázaly jako velcí pomocníci během dne. Děti nemají pojem o tom, kolik je hodin. Vědí však, že po pohádce přijde oběd..... Čas jsme řešili my, dospělí. Žijeme zde v určitém systému a rytmu dne. Ač se zdá, že lesní školka se sytému vymyká, není to až úplně tak. Děti mají svůj fyziologický rytmus, rodiče pracovní. Navíc mnoho dnešních dětí odmítá v daný čas dělat co ostatní. Přesně vědí, kdy, co chtějí dělat. V lesní MŠ většinou není nikdo, krom Vás průvodců, kdo by naštípal dříví, udělal třísky, zatopil, uklidil, zametl bahno, nachystal teplou vodu na mytí rukou, mazal chleby, nandaval jídlo, umyl nádobí. Děláte mnoho činností navíc, které v kamenné školce udělá někdo jiný, záchod je také uvnitř a blízko, děti se nemusejí v zimě či dešti kvůli cestě na toaletu obouvat a oblékat, nemusíte řešit dítko, co během té cesty uklouzne a vyválí se v bahně a mnoho jiných úskalí. A s tím vším, mnohdy neplánovaným zdržením, bylo třeba se vejít do daných časů. Není moc příjemné, když si rodič přijde po obědě pro dítě s tím, že očekává, že dítě bude najezené a budou moct hned odejít na logopedii. Nezbývalo nic jiného, než se spřátelit s časem a požadavky.
 
A právě dobře vytvořený, uchopený a hluboce uvnitř sebe vedený rituál se nám stal tím největším parťákem. Vytvářel klid a harmonii, vyživoval nám všem naše těla a duše. Jak my průvodkyně, tak děti jsme byly více a více tvořivé, laskavé, autonomní. Můj vnitřní život se začal velmi rychle měnit, přicházelo mi více uvědomění, Aha momentů, vhledů. Rozvíjely se mi terapeutické schopnosti, vstupovala jsem do své síly a pevnosti, otevřelo se mi herecké nadání a mnohé další. 
 
Za těch 19 let, co mi vědomé rituály vstoupily do života, jsem jich zažila opravdu mnoho. Poznala jsem hodně lidí a jimi vedené rituály, slavnosti. Jen málo z nich však mělo v sobě tu hloubku, která mi byla ukázána. Mnoho je jich děláno jen proto, že jsou modní. Dobře vedený rituál není jen o krásných věcech, vykuřování, speciálním oblečení, špercích, bubnování apod.. Mnohem silnější rituál může být i bez jakýchkoliv pomůcek. Důležitá je ta vnitřní schopnost. Schopnost být zcela v kontaktu sám se sebou. Napojený na vyšší síly, elementy, být uzemněný. Dokázat vidět i za sebe, aniž bychom se ohlédli. Dokázat držet prostor. Vědět, že je třeba, aby vše bylo dopředu nachystané a na svém místě. Být v úctě, pokoře a skromnosti. Po celou dobu bdělý a ve vědomé pozornosti. 
 
Jednou jsem dostala dar na pradávném, druidském, energetickém rituálním místě na Šumavě ve formě hlubokého vhledu. Bylo mi ukázáno, jakým způsobem se tam rituály dělaly. Šlo to sestupně od nejmladších k nejstarším. Nejprve mi byly ukázány rituály, kde se obětovali lidé. Poté zvířata. Dále následovaly dary Země v podobě plodů a obilných věnců. Následovaly jen květiny. 
 
A jako prvotní byl člověk, který byl hluboce ponořen ve svém srdci. Jeho duchovní srdce zářilo a ta záře prostupovala celým tělem do daleka. Vedla až k Bohu. Ke stvořiteli, nejvyššímu Zdroji. V hluboké pokoře nejen v Boha, ale i k sobě samému. Ten člověk byl Láskou. Byl v plném spojení s Bohem. Byl vědomím, byl vším. Objímal sebe a vše kolem. Sám byl obětím, tedy obětinou. S velkou pravděpodobností takto vypadal původní slovanský rituál. Bez pozlátek, bez uctívání jiných Bohů.  V plném napojení na Zdroj, na sebe. V prostoupení se vším.
 
Pokud Vás toto téma zaujalo a chtěli byste se o něm více dovědět a integrovat do svého života, jsem tu pro Vás, se svými zkušenostmi. Ráda Vám vysvětlím, ukážu, nechám procítit, jak udělat z běžné činnosti něco, co nám přináší do našich životů klid, harmonii, laskavost, tvořivost? Jak a s čím do rituálu jak osobního, tak pro děti, či skupinu lidí vstoupit a vést jej tak, abyste byli pravdivými. Aby rituál Vámi konaný nebyl jen o nějaké hře na duchovno a ezo pozlátku. Aby se skrze něj snesl k nám ten uzdravující duch pro nějž je rituál konán? To, co mne trvalo pochopit mnoho let, vám mohu poměrně rychle předat. A to propojením vědění skrze prožitek těla. Tedy nebudeme jen mluvit, ale i plně prociťovat, prožívat.
 
Těším se na společné tvoření. S láskou Liana.