Jdi na obsah Jdi na menu

Někdy si říkám, co to mám za duši.

 

 

Někdy si říkám:

 

"Co to mám za duši?"

 

 

  • Když jsem v jemnosti a vnitřním klidu, tak to mnohé lidi popuzuje.

  • Když jsem rázná a ostrá, popuzuje to také.

  • Když jsem veselá, radostná, hravá, autentická, je to pro mnohé taky nepřijatelné. Dokonce až zraňující.

  • A k tomu všemu se mnohdy od přátel dozvídám, že se mne někteří  z nich bojí.

  • A já jim přitom nic nedělám, jenom jsem. Hm, zvláštní. 

 

 

Nejpozoruhodnější na tom je, že se to děje dost často ve chvílích, kdy jsem ve vnitřním klidu, laskavosti, bez myšlenky. Kdy jen jsem. Kdybych v tu chvíli byla nějak hnusná a nepříjemná, chápala bych.

 

Jaká mám tedy být?

 

Už od školkového věku se mi občas děje to, že se na někoho jen tak bez myšlenky podívám a on mne napadne. Buď slovně, nebo dokonce fyzicky. Např. v 19-ti mne jeden starý pán, když vystupoval z metra, začal mlátit holí do nohou. Že prý je mám moc dlouhý. Nijak mu nepřekážely. Seděla jsem úplně na kraji soupravy. No, možná ho ty nohy přitahovaly wink

A dost podobné věci zažíval i můj syn už ve dvou letech.

 

 

Nějak se v tom někdy nevyznám.

 

Být autentická, milá, otevřená, laskavá, může být v tomto světě pro mne jako ženu až nebezpečné. 

 

A co teprve, když otevřeně ukáži svoji křehkost.

To se teprve dějí věci.

Je až pozoruhodné sledovat, jak někteří lidé na otevřenou, přiznanou křehkost dokáží reagovat.

Jak může být pro ně zraňující jen to, že se jim někdo ukáže v celé své křehkosti, jemnosti a zranitelnosti.

Obzvláště, když od Vás očekávají, že jste bezlimitní.

Že vše vydržíte, vším projdete.

Pak asi snadno nastane to, že do Vás cokoli svého pustí.

No a když ještě navíc nastavíte hranice, může dokonce nastat pořádný "mazec".

 

Fajn je, že jsou tací, kteří se mně nebojí, kteří nemají potřebu jít do boje, soupeření. Se kterými jsme si ve vzájemném souznění, sdílení, podpoře, lásce.

Za to Vám moji milí převelice děkuji.

 

Toto píši v návaznosti na můj včerejší post na facebooku na soukromém účtu. Nepěkně a bezdůvodně se do mne slovně pustil pán, co mi přivezl domů bedýnky s jídlem. Nic jsem mu neudělala, naopak jsem k němu byla milá a dost dlouho trpělivá. Možná právě proto. A nebylo to jen tím, že se kolem děje to, co se děje. Je to něco, co znám už dlouho. Možná to znají i někteří z Vás.

 

Vlastně jsem si asi myslela, že už to nemám. Že to s mými proměnami a zráním zmizelo. Ale nezmizelo. Evidentně je to přirozená část mé duše a mně možná nezbývá nic jiného, než tuto skutečnost přijmout.

Kdo ví?

Někdo třeba namítne, že to už nemám a je to jen dobou a já mohla pánovi udělat službu? Nee. Tahle služba se mi nelíbí. To, jak se pán ke mně choval jako k člověku, navíc k ženě a zákaznici, se nemá dít. Možná jsem vykonala službu tím, že jsem nastavila hranici a ukázala mu tím zrcadlo jeho vlastního chování.

 

A sama sobě ukázala sebelásku a sebehodnotu.

 

Milé ženy a milí muži, nebojme se za sebe postavit. Ukažme světu svoji hodnotu. Svoji sílu i svou křehkost, jemnost, zranitelnost. Vystupme s odvahou ze svých ulit.

V této zvláštní době, je toho třeba. Jen prosím, jednejme bez agrese a zbytečných emocí. Já si  na malou chvilku dovolila se těmi pánovými nechat strhnout a hned mi z toho bylo nedobře. A to až na fyzické úrovni. S tím, jak ukazuji světu svou jemnější a křehčí část sama sebe, se stávám poněkud citlivější. Někdo by mohl podotknout, že to může být nebezpečné. Možná pro někoho je.

 

Mně to však nevadí. Pro mne je důležité být a umět žít v pravdě. Ukázat se světu se vším tím, jaká ve skutečnosti jsem.